Po čem voní jaro?

Je krásný teplý jarní den. Jdu do blízkého lesa. Pomalu kráčím vysokou vrstvou suchého listí a pozoruju, jak už se nám jaro krásně rozjíždí. Jak už je „vysoko“!

Vždycky mi připadalo, že zeleň šplhá. Leze od země výš a výš. Začíná to trávou a lístky rostlin, pokračuje rozvíjejícími se listy keřů, mladých stromků, a nakonec se rozvinou i listy v korunách velkých stromů úplně nahoře. Je to hukot, je to fičák a pokud se člověk dost nesnaží být v kontaktu s přírodou a všímat si těch pozvolných změn, nebo nemá možnost si jich všímat (například je nemocný a z okna pokoje či bytu toho moc nevidí), může se mu snadno stát, že poslední, co si pamatuje, byla všudypřítomná hněď a šeď, tráva, která se začínala zelenat a maličké pupeny lístků na keřích, a najednou překvapeně hledí na olistěné keře a trávník plný sedmikrásek.

Znáte taky taková jarní překvápka?

Přísahali byste, že ještě včera byl ten strom, kolem kterého chodíte denně na autobusovou zastávku, holý, a dnes se mu listy ve větru jen třepotají… Nebo ten lesík za vaším domem: jako by to bylo včera, co byly jeho stromy nahé a vy jste se kochali krásným zelenobílým kobercem ze sasanek; a dnes se najednou celý zelená… Nebo stačí se v pátek po práci zavřít doma, vylézt ven v pondělí ráno – a nestačíme se divit.

To je jaro. Dynamické, energické, pulzující, akční, silné a dravé… Kolik života tepe v každé buňce každého stébla trávy, každého lístku… Jak mocná energie hučí kmeny stromů! Kolik síly je potřeba, aby jemný lístek prorazil vrstvou zeminy, aby se prodral za sluncem!

Jaro je taky jemné a křehké, choulostivé, nenápadné… jako kvítky sněženek, jako drobné fialky, jako květy stromů, jako mladá travička, jako právě narozený zajíček, krčící se u holé meze a splývající s ní, s barvou hlíny…

Jaro je plné kontrastů.

I v počasí. Jeden den vyměňujeme zimní bundy za jarní kabáty, další den rtuť teploměru stoupá ještě výš, naše nálada rovněž, jdeme ven jen ve svetru, další den už je na tričko, slunce se směje na celý svět a my na něj, aby nám za pár dnů na pár dnů zalezlo za mraky, my opět přidávali vrstvy oblečení a ubírali na úsměvech, drkotali poránu zuby a rychle vytahovali ze skříní naše už vyprané a na zimu uschované zimní bundy. Sníh v dubnu?? Žádný problém… Jaro je mistr na zázraky.

Víte, po čem voní jaro?

I tady existuje jakýsi řád, pořádek, posloupnost… Já to vnímám asi tak:
Nejdříve jako by se začala probouzet ze spánku samotná Země; dýchá a voní čerstvou hlínou.
Potom se přidá nádherná vůně čerstvé trávy. Tolik měsíců jsme ji necítili!
Pak vládne vůně květů. Zlaté deště, sedmikrásky, fialky i první pampelišky a krokusy… Přidávají se narcisy a tulipány v zahrádkách, hyacinty,…
Občas (nebo častěji, přijde na to, kde bydlíte) zavoní i něco méně poetického – to když zemědělci hnojí pole… :)
Ocitnete-li se poblíž vlahých luhů a hájů, jistě vám zavoní listy výborného medvědího česneku.
Máte-li v blízkosti domu šeřík, můžete se těšit na jeho silnou omamnou vůni koncem dubna či začátkem května. Jestli ne, snad k vám o trochu později dolétne vůně rozkvetlého řepkového pole…, které je pastvou i pro oči.
Vůně posečené trávy… Nádhera. Kdo by to neměl rád? Snad jenom alergici. :)
Vůně růží! Na zahradách, předzahrádkách, u paneláků,… A nejvíc voní ty „citrónové“…
Vůně rozkvetlého jetele je taky krásná. A co teprve, když začne kvést černý bez! A kaštany! Stromy maturantů… To už si obvykle říkám: „Nee, jaro už je skoro pryč!“
Jako poslední nám zavoní lípy obsypané svými silně vonícími i léčivými květy, které lákají hmyz i sběrače. (Ano, dokonce i před naším panelákem…) A dávají nám tak zprávu, že na horách se začaly modrat keříky borůvek.

To už jaro předává žezlo létu…

Děkujeme Ti, jaro!

Že jsi přišlo. Za všechny Tvé zázraky. Za sílu i jemnost. Za slunce a teplo. Za zpěv ptáků. Za růst a vývoj. Za nový život. Za nová zrození, mláďátka. Za znovuprobuzení těch, co spali. Za nové příležitosti a možnosti. Za novou čerstvou potravu.  Za všechny Tvé vůně.

Přijď za rok zas…